Jack Daniel's Around the Barrel – 1. řada, 8. díl
V tomto dílu podcastu Around the Barrel hovoří countryový zpěvák a skladatel Chase Rice o hudbě, o tom, kolik pozornosti věnuje svému vzhledu (nápověda: je minimalista), o důležitosti zůstat věrný sám sobě a o tom, co pije při psaní písní a na pódiu.
Chase Rice: Ne, vážně jsem chtěl firmu Jack Daniel's zařadit mezi autory té písně, ale pak jsem dostal strach, že si přijdete pro peníze. Nechtěl jsem na tom tratit, takže jsem to nakonec neudělal.
Lucas Hendrickson: Chase Rice měl na své cestě ke slávě několikrát štěstí na „užitečné náhody“. Zranění mu sice zhatilo sny o univerzitním fotbale, ale zase ho nasměrovalo k psaní písní. Čas strávený s podobně smýšlejícími přáteli nakonec jeho písničkářské sny dotáhl až k úspěchu na vrcholcích hitparád a už jen to, že v dospívání poslouchal a vstřebával písničky, ho nakonec přivedlo k tomu, že složil svůj dosud nejúspěšnější sólový počin „Three Chords and the Truth“. V tomto dílu podcastu Around the Barrel jsme si s hitmakerem, který býval i nosičem pneumatik, povídali o jeho účasti v soutěžní reality show, o jeho kořenech v Severní Karolíně, o výhodách vlastního sudu Single Barrel i o tom, proč slogan „Head Down, Eyes Up“ stále hraje v jeho životě tak velkou roli. Vítejte zpět v pořadu Around the Barrel, oficiálním podcastu od tvůrců whisky Jack Daniel's. Já jsem jeho moderátor Lucas Hendrickson. Léto je tady ve Spojených státech amerických za rohem a to pro hudební fanoušky i umělce znamená, že stráví spoustu dní i nocí poslechem hudby v mnoha podobách, ať už z reproduktorů na prázdninových cestách autem, nebo živě na akcích a festivalech po celé zemi. Cesta, která Chase Rice dovedla na koncertní pódia, byla hodně klikatá. Ono se to k němu vlastně hodí: nejdřív hrál americký fotbal na univerzitě, pak pracoval jako mechanik v boxech na závodech NASCAR, následně účinkoval ve vyčerpávající soutěžní reality show a nakonec nastoupil na rychle stoupající dráhu zpěváka a skladatele country. Sám Chase by to nejspíš ani nechtěl jinak a autenticitu, kterou mu takhle rozmanité životní zkušenosti daly, bere za svou – i když to občas znamená, že někde nechá tu svoji všudypřítomnou kšiltovku.
Chase: Ahoj lidi! Jmenuju se Chase Rice, jsem z Fairview v Severní Karolíně a už asi sedm či osm let žiju v Tennessee. Jsem zpěvák a skladatel a živím se koncertováním. Takže jsem pořád na cestách a dělám svoji vlastní hudbu.
Lucas: Vítej v podcastu Around the Barrel.
Chase: Díky, vážím si toho.
Lucas: Když každý z nás odchází z domu, tak se prošacuje – chceme mít jistotu, že máme klíče, peněženku a telefon, obzvlášť v dnešní době – i když jak vidím, ty ho u sebe nemáš, když tu sedíme a nahráváme – ale jak často se ujišťuješ, že máš na hlavě svoji kšiltovku?
Chase: No, pořád. Já totiž čepici nosím 98 % svého života. A upřímně nemám tušení, proč ji zrovna dneska nemám. To je docela vzácnost. Ale asi se mi prostě nechtělo, no. Ale jo, mám to takhle: telefon v pravé kapse, klíče v levé a peněženku nosím v té samé kapse co telefon, takže až to oboje jednou ztratím – a to si piš, že to jednoho dne ztratím –, tak to bude průšvih. Ale takhle, já moc neřeším, jak vypadám, tak asi proto tu čepici nosím, zkrátka se tím nechci moc zabývat. A vlastně ji dnes nemám proto, že jsem se minulý týden nechal ostříhat, takže mi doslova stačí vylézt ze sprchy, trochu si vlasy pohrabat a je hotovo.
Lucas: Tak pro úplnost – hlava plná vlasů, vypadáš dobře.
Chase: Hlava plná vlasů. Zajímalo by mě, jestli si lidé myslí, že tu čepici nosím proto , že jsem plešatý.
Lucas: Nevím, jestli na ní máš takové to zapínání, kterým by bylo vidět, že se tam vpředu něco děje.
Chase: Když už o tom mluvíme, tu čepici nosím normálně, ne kšiltem dozadu. V poslední době ji nosím spíš normálně – a nevím proč, prostě jsem se jednoho dne rozhodl, že ji chci nosit kšiltem dopředu. Takže to muselo být na nějakém koncertě pod širákem, kdy bylo asi hodně slunečno. Nevím.
Lucas: Na konci loňského roku jsi vydal desku s názvem „Lambs and Lions“, svou druhou plnohodnotnou studiovku. Pověz nám o ní něco, protože je to s ní trochu komplikované.
Chase: Všichni umělci, tedy většina umělců někdy vydá desku na vlastní náklad. Já jsem takhle vydal album „Dirt Road Communion“, to bylo asi tak v roce 2012, nevím, možná dřív. A pak myslím, že písničky „Ready Set Roll“ a „Gonna Wanna Tonight“ vyšly na albu „Ignite the Night“, což bylo někdy v roce 2014. A potom jsme se rozhodli, že tři roky žádnou hudbu vydávat nebudeme. Kdybyste mi tehdy řekli, že to tak bude, že nevydám desku dřív než v roce 2017, asi bych se rozbrečel. Řekl bych vám, že jste se zbláznili. Jo, počkali jsme tři roky a právě jsme vydali naše třetí, řekl bych oficiální album.
Lucas: Pojďme si trochu popovídat o autenticitě. Spousta skladeb, jak vidím, vznikla někdy kolem této desky a v době, když jsi s ní byl na turné. Turné jsi zahájil tady v roce 2018. Když deska vyšla, hodně se mluvilo o autenticitě, tedy že jsi možná cítil, že v tom tříletém období mezi těmi dvěma deskami jsi nebyl přesně takový, jakým bys chtěl z hlediska hudby být. Teď, když je ta deska už nějakou dobu venku, pověz, jak ti nová snaha o autenticitu pomohla v kariéře, a hlavně jsi byl v kontaktu s fanoušky a ptal ses jich, jak tuhle hudbu vlastně berou?
Chase: Řekl bych, že na to mám smíšený názor. Aby bylo jasno, během těch let se mi nikdy nestalo, že by mi nějaký šéf z nahrávací firmy nařizoval dělat něco, co nechci. Párkrát se stalo, že jsem zvažoval podepsání smlouvy s nahrávací firmou a oni to měli nastavené tak, že to vypadalo, že chtějí, abych dělal něco jiného, abych nebyl sám sebou, a já si říkal: „To teda ne, budu sám sebou a hotovo.“ Nicméně když jsem společně s FGL složil „Cruise“, která pak měla obří úspěch, hodně mě to nakoplo a ti kluci byli od prvního dne skvělí kámoši. Takže jsem si říkal, že ten úspěch je super, asi jako každý mladý skladatel nebo umělec, zvlášť když jste na začátku kariéry. Bylo mi snad 25 let, ale hudebně jsem byl strašně mladý, takže jsem se asi snažil honit za něčím, co mělo být úspěšné. Nemám problém to přiznat, ale ten úspěch na tom celém byl super. Takže mi to umožnilo získat určitou finanční svobodu a začít nový život pryč od toho… Náš dům byl fakt smetiště a já se z toho dokázal dostat. A pak po písničkách jako „Ready Set Roll“ a „Gonna Wanna Tonight“ jsme udělali „Ride“, což je zvláštní, protože to bylo před třemi lety, ale „Ride“ se najednou stala mou nejslavnější písní, tedy jednou z nich. Jenže si myslím, že to jsme se tak akorát dotýkali špičky ledovce v tom smyslu, co jsem zač jako člověk a skladatel, a přitom jsou tu pořád i skvělé hlubší věci, které umím, třeba „Carolina Can“ a „Jack Daniel's and Jesus“. Takže deska „Ignite the Night“ pro mě byla skvělá, protože mi ukázala, co mám rád a co ne, což je fajn, a to v téhle fázi kariéry. Tak proč nevyjít z tohohle? Takže jsem k tomu přistoupil takhle a za ty tři roky jsem myslím složil tři různá alba, ale pak jsem se rozhodl vydat určitých deset písní, protože si myslím, že právě těch deset písniček vystihuje, jaký právě teď jsem. Stejný přístup použiju u svého příštího alba. Právě skládám další desku a jako první singl z ní vydáme „Three Chords and the Truth“. A co se o té písni říká, to je pro mě pocta. Včera večer jsem hrál s The Warren Brothers v Ryman Auditorium na benefiční akci a oni mi řekli: „Hele, vždyť je to country.“ To je super, protože takhle jsem tu písničku zamýšlel. Na druhou stranu bych tohle nechtěl slýchat moc často, nechci slýchat jen „to je country“, protože chci ze stylu country hudby vyrážet ven. Tím nechci říct, že nejsem country hudebník – to jsem absolutně na sto procent. Přitom ale nechci sedět a dělat pořád dokola ty samé písničky. Chci zkoušet nové věci a dělat různé šílenosti jako vždycky a právě na tomhle albu je v tomhle smyslu hodně různých věcí.
Lucas: Já mám rád alba. Rád poslouchám něco, co mi dá konzistentní zážitek od začátku do konce, ale přitom se tam děje hodně různých věcí. Tak třeba album „Lions“ začíná jako rocková stadionová věc a pak to jede až k poslední písničce, což je cover písničky od Chrise LeDouxe, to je typická country hudba, ale přitom jsou tam taková ta popíchnutí jako od Gartha a podobně. Takže na té desce máš spoustu různých věcí. Ale jak dlouho ti trvalo a co tě to stálo, než jsi do toho šlápl a řekl: „Tak dost, já chci dělat tohle a tohle?“ Protože podle mě fandové, jak jsem tak pochopil z toho posledního kousku, to poznají a bude je to bavit.
Chase: Jo. A když už o tom mluvíme, tak to byla noční můra. Byl to bolehlav. Ono je asi hodně týmů, co vyhrály Super Bowl nebo šampionát, co se mohou ohlédnout za svojí sezónou a říct: „Proboha, to byl náš nejtěžší rok,“ ale na konci z toho vyjdou s výhrou v Super Bowlu. A nějaký takový pocit mám z téhle desky. Byla to hrůza, mockrát dole, párkrát nahoře, teď už býváme nahoře víckrát než dřív. Když jsem si tu desku pustil, připadal jsem si, jako bychom na ní pořád ještě makali. Byl jsem připravený vydat album „Lambs & Lions“ tak, jak bylo. Říkal jsem si, že ho vydáme tak, jak je, tak, jak to právě slyšíte. Byl jsem připravený vydat ji sám za sebe, ale můj manažer Bruce povídá: „Musíš se sejít s lidmi z nahrávací firmy Broken Bow.“ A já na to: „No to v žádném případě.“ Touhle cestou už jsme jednou šli, takže to nepřipadalo v úvahu. On mi povídá: „Člověče, jen se s tím chlapem sejdi.“ Zach Katz je z Los Angeles a některé věci se tam docela mění. Legrační na tom je, že se toho zase tak moc nezměnilo – pořád je tam hodně stejných lidí, co tam byli dřív, ale sešel jsem se s ním a okamžitě jsem z toho měl pocit, že je to přesně správně, jak to má být. Tak jsem zariskoval – ale v mém případě to zní divně, říct: „Zariskoval jsem a podepsal jsem nahrávací smlouvu.“
Lucas: Ono to v dnešní době takhle občas je.
Chase: Jo. Jako nezávislému umělci se mi dařilo velice dobře, ale tihle lidi se mi fakt líbili. Takže když o těch deseti písničkách řekli to samé, tedy přesný opak toho, co jsem slyšel odjinud, řekli: „Sakryš, vždyť je to hotové. Čtyři písničky se nám tu líbí jako možné singly, ty ostatní se nám líbí v rámci alba, líbí se nám tvoje vize, líbí se nám tvůj přístup, pojďme do toho.“ A když tohle řekli o těch samých deseti písních, na které skupina jiných lidí v podstatě řekla ne, byla to docela úleva. Říkal jsem si: „Fajn, tak nejsem blázen, když jsem si myslel, že jsou ty písničky dobré. No a ne snad? Tak o co tu jde?“ Člověk totiž o sobě začne jako umělec pochybovat. V tu chvíli začnou problémy. Takže místo toho, abych o sobě pochyboval, jsem se rozčílil. Povídám: „Ne, udělám to po svém, vydám to sám.“ A pak jsem poznal Broken Bow a zbytek je tak trochu historie. To album si začíná svým způsobem tvořit vlastní historii. Písnička „Three Chords…“ je v top 25, „Eyes on You“ už překonává „Three Chords…“ na streamech a v prodejích, a to z ní ještě ani není singl. To bude druhý singl. Pak je to hrozně super, protože za nimi můžu přijít a říct – a už jsem jim to taky řekl: „Podívejte, buďto vezmeme třetí singl z alba „Lambs & Lions“, nebo už půjdeme dál a já budu v pohodě s čímkoliv, co budete chtít, protože vím, že mi věříte, a já věřím vám. Takže vím, že se rozhodneme správně.“ Sice ještě nevíme, co přesně uděláme, ale jisté je, že se nám povedla slušná dvojí trefa s písničkami „Three Chords and the Truth“ a „Eyes on You“.
Lucas: Vracíme se a hovoříme o písni „Three Chords and the Truth“. Tahle fráze tady po městě docela koluje. A pro ty, co nás poslouchají odjinud – jsme v Nashvillu ve státě Tennessee, ale ona po tomhle městě a v country hudbě koluje už velmi, velmi dlouho. Když jsi tu písničku psal a když je teď dalším singlem, řekni, byl jsi pod nějakým tlakem, abys tomu nápadu dal nějaký svůj nový a odlišný kabát, udělal s ním něco, co třeba ještě nikdo neudělal?
Chase: Určitě. Pod tímhle tlakem jsem úplně pokaždé, když skládám, a to hodně, protože se snažím říkat věci jinak. I s tou další deskou, co teď skládám, je to tak, že musíme překonat „Eyes on You“. Musíme překonat „Three Chords and the Truth“. Jediná negativní věc, kterou jsem kdy viděl ohledně „Three Chords and the Truth“, to mi někdo nakládal, jen aby mi ublížil. Bylo jasné, že mě ten člověk nemá rád. Já tomuhle prakticky nevěnuju pozornost, ale jednoho dne jsem prostě měl slabší chvilku. Řekl jsem si, že se na to podívám. Bylo to na iTunes a ten člověk napsal: „Jak může někdo složit píseň, která si říká „Three Chords and the Truth‘, když tam má ty akordy čtyři?“ V tu chvíli ti dojde, že se nezavděčíš všem, někdo je prostě šílený. Ale ta písnička té frázi dala nový pohled a vůbec ty písničky pro mě na mé cestě znamenaly strašně moc. Verš „anything but mine“ mi okamžitě připomene přítelkyni na střední, tedy na vysoké, a píseň „Amazing Grace“ mi zase připomene spoustu jiných věcí v mém životě. Takže ty písničky jsou pro mě hodně osobní a díky tomu se mi myslím podařilo jim dodat hodně pravdivosti.
Lucas: Asi se najdou lidé, kteří tě sice znají skrz hudbu, ale než ses k ní dostal, prošel sis spoustou dalších věcí, o kterých oni nevědí. Co z následujícího výčtu z tebe do největší míry udělalo člověka, kterým jsi dnes? Původ ve státě Tennessee, sport, kariéra nosiče pneumatik, nebo Survivor?
Chase: Survivor je bezpečně na posledním místě, naprosto jistě. Tam nikdy neuvidíte z lidí to nejlepší…
Lucas: Možná to platí o reality show „Survivor“ s velkým S, které ses zúčastnil, ale co „survivor“ s malým s ve smyslu někdo, kdo přežil, kdo to dal?
Chase: No jo, dobrá připomínka, ta reality show. Víš, nikdy z lidí neuvidíš to nejlepší, když někde čtyřicet dnů hladovějí. Ne, jako byla to super zkušenost, ale z toho, co jsi vyjmenoval… Řekl bych, že jsi vynechal výraz „písničkář“.
Lucas: Tak to je samozřejmé, to je bez debaty.
Chase: Asi atlet ze státu Tennessee, řekl bych tyhle dvě věci. Jo, ty časy, kdy jsem hrál fotbal na univerzitě, mi hodně chybí. Chybí mi sport obecně, protože… Tohle je podle mě na hudbě těžké: můžeš tu sedět a dostávat cenu za cenou a ani nemusíš být nejlepší. To není nic proti nikomu, kdo vyhrává ceny, ale v hudbě se nedá určit, kdo je lepší. Každý dělá hudbu poctivě se vším, čím si jako hudebníci a muzikanti procházíme. Každý si zaslouží dostat na konci roku cenu – proboha, je to drsný život. Ale tohle se mi líbí na sportu – tam je to jasné: „Porazili jsme vás.“ Teda většinou, pokud rozhodčí nezkazí rozehrávku nebo nezahlásí strike, když to byl ball. Tak tohle se mi na sportu líbí. V takovém světě jsem vyrůstal. Když jsem byl lepší než ty a férově jsem tě porazil, bylo jasno. Už není o čem povídat. Teda pokud nejsi boxer nebo zápasník MMA; ti rádi melou blbosti tak jako tak. Ale tohle je ono, takže jo, říkám sport.
Lucas: Na poslední desce máš dvě písně, „Lions“ … „Lambs & Lions“. Já si to pořád pletu.
Chase: Jako hodně dalších lidí, z nějakého důvodu. Ale to je v pohodě.
Lucas: Takže tyhle dvě a pak dvě z předchozí desky. Každá z nich konkrétně zmiňuje důvod, proč děláme tenhle podcast, ale každá je hodně jiná. „Jack Daniel's Showed Up“ na téhle desce rozhodně víc oslavuje to, že se Jack občas tak nějak příhodně objeví, ale „Jack Daniel's and Jesus“ je rozhodně spíš o lítosti. Z mnoha pohledů jsou to obě skvělé písničky, ale která z nich je podle tebe v současnosti pravdivější?
Chase: Tak to je dobrá otázka, protože písnička „Jack Daniel's and Jesus“ ke mně vždycky promlouvá, ať už z jakéhokoliv důvodu, protože mi připomíná dost temné období mého života. Ale jo – no, nerad to říkám, ale už ke mně tolik nepromlouvá, protože si ty časy pamatuju a to nejlepší na nich je, že mě zavedly tam, kde jsem dnes, a dnes se mám fakt dobře. Což… Ale vždycky se ohlídnu zpátky na tu temnější dobu a říkám si, že bych asi nic z toho nechtěl zažít jinak. Jsem moc rád, že se to stalo tak, jak se to stalo, protože mě to zavedlo… Pořád mě to vede, ještě jsem nedošel. Nevím, jestli kdokoliv z nás v tomhle smyslu někdy „dojde“, ale mě to vede tak, abych se stal člověkem, jakým jsem vždycky chtěl být, jakým se přitom snažím být. „Jack Daniel's Showed Up“ je na koncertech zábavná, protože i když ji lidi předtím neslyšeli, po druhé sloce už říkají: „Přišel Jack Daniel's.“ Prostě mě baví. Ty písničky jsou ale hodně jiné. „Jack Daniel's and Jesus“ jsem zpíval mockrát, poslední dobou ji moc nezpívám, protože už je starší. Hodně lidí ji chce slyšet, ale mě právě teď mnohem víc baví „Jack Daniel's Showed Up“.
Lucas: A ve skladbě „Jack Daniel's Showed Up“ se ozývá slide kytara, ale přitom to není opravdová slide kytara – zní to trochu…
Chase: Je to funky.
Lucas: Je to trošku elektronicky zkreslené. Takový jiný pokus.
Chase: To hraje Chris De Stefano. On je ve studiu geniální, tvoří šílené zvuky a tohle jsme nahrávali společně s celou kapelou, což Chris obvykle nedělá, ale podle mě jsme se dostali na úplně jinou úroveň. Jasně, dostaly se tam chyby, šílenost, cokoliv, co se při živé nahrávce s kapelou nahraje a pak se to smíchá s tou podivností, kterou tomu dodává Chris, a to je podle mě magie hudby. Jsou umělci, kteří jdou hrát a vezmou si přesně to, co jim kapela zahraje. Nic na tom nezmění. To jsem v téhle písni nechtěl, takhle jsem ji udělat nechtěl. Chtěl jsem, aby byla funky, prostě proto, že jsem z ní měl dobrý pocit. Potřebovali jsme na tu desku písničku, ze které bude prostě dobrý pocit, a tou „Jack Daniel's Showed Up“ je.
Lucas: Vzpomínám si, když jsem ji poslouchal poprvé. Ani jsem si neuvědomil, že se vůbec nedívám na názvy písní. Prostě jsem to pustil, poslouchal jsem a vedlo mě to až k ní. A pak spustí refrén a okamžitě ti naskočí: „Jo, tak o tomhle určitě musíme v podcastu mluvit.“ Ale jasně, je to prostě pohodová písnička, ale přitom ne ve smyslu „pojďme blbnout“.
Chase: Jo, je to prostě pohodová písnička. Naživo má taky hodně úspěch. Další legrační věc na ní je, že v mezihře zpívám: „Gorley, Chris a já jsme skládali tuhle písničku, ale autoři jsou čtyři, protože my tři můžeme brnkat na kytary celou noc, ale hit se z ní stal, až když přišel Jack Daniel's.“ Zvláštní na tom je, že já už léta nepiju, když skládáme písničky, protože jsme obvykle načali nějakou písničku a pak se to hodně rychle zvrhlo. Začali jsme se skvělou písní a za hodinu už ani nebylo jasné, o čem vlastně je… A pak „Gorley, Chris a já brnkáme celou noc, ale hit se z ní stal, až…“ Ani nevím, jestli jsme tehdy při skládání vůbec po kytaře sáhli. Takže přiznávám něco, co bych asi neměl, ale Chris je skvělý, dokáže nahrávat i během skládání. Gorley a já tam nejspíš jen sedíme, vymýšlíme naše vlastní šílené melodie a pak přinese melodii Chris. Takže nevím jistě, jestli jsme přitom vůbec na kytaru sáhli, ale zato vím, že jsme si přinesli láhev whiskey Jack Daniel's, protože jsem šel do kuchyně a jednu jsem tam vzal. Když už o tom píšeme, tak si ji tam aspoň vezmeme s sebou.
Lucas: V místnosti s vámi musí být spiritus i špiritus.
Chase: Nekecám. Já jsem chtěl firmu Jack Daniel's zařadit mezi autory té písně, ale pak jsem dostal strach, že si přijdete pro peníze. Nechtěl jsem na tom tratit, takže jsem to nakonec neudělal.
Lucas: Vzpomeneš si, kdy sis poprvé dal whisky Old Number 7?
Chase: Můžu o tom mluvit?
Lucas: Pokud je ti víc než 21. Tohle říkáme hodně často a nemyslíme to jako drzost. Užívejte si zodpovědně.
Chase: Já jsem byl velký fanda whisky Jack Daniel's na vysoké. To můžu říct legálně. A pak jsem se do toho před pár lety opravdu opřel a pil jsem ji pořád. Já ji skutečně piju každý večer na jevišti, to není žádná náhražka. Ale pak jsem já a Connor Barth, můj spolubydlící z vysoké, a další, Garrett Reynolds, vyrazili do palírny v Lynchburgu, protože já jsem tam nikdy nebyl. Přitom je to tak blízko. Tak jsme tam vyrazili. Už nevím, jestli jsme ti dali vědět, že přijedeme. Prostě jsme přišli, někdo nás provedl a já si nepamatuju, jak se jmenoval. Na konci prohlídky jsme mu koupili láhev Sinatry. Jdete na to správně: provedete nás, nalákáte nás a rozvášníte a pak na konci prohlídky řeknete, že můžeme mít svůj vlastní sud whiskey Jack Daniel's a cedulku se jménem na zdi. Já jsem o tom stejně přemýšlel už dlouho a ten den… Když se sejdu s Connorem, je zaděláno na malér. Snažíme se co nejvíc utratit, takže jsme si ten den koupili každý svůj sud, ale bylo to super. Tehdy jsem změnil přístup z „budu pořád pít Jacka, nalévat si a míchat a dělat koktejly, budu ho pít hodně a hodně často“ na „tak, teď na to půjdeme trochu kultivovaněji“. Dali jsme se do toho, šli jsme do čtyř různých sudů z…
Lucas: Takže jste prošli celý proces Single Barrel?
Chase: Jo. Čtyři různé sudy, myslím, že čísla 15, 16, 17 a 19. Hned jsme usoudili, že patnáctka je na nás trochu moc. Ten rozdíl v chuti mezi různými sudy je šílený. To mě šokovalo. Nic jsem o tom nevěděl, takže jsem si koupil sud číslo 19 z roku 2015 a Connor si koupil sud 17. Pak, když nám přišly láhve, jsme si jich pár vyměnili, ale tehdy jsem začal pít whisky Jack Daniel's kultivovaněji. Bylo to fakt super. A pak jsem dostal svůj sud a na něm plaketa s mým jménem, no a teď pracuju a blížím se do finále se sudem číslo dva. Prozradím tolik, že se blíží sud číslo dva.
Lucas: Pamatuješ si něco konkrétního o chuťovém profilu whisky, kterou sis vybral, něco, co na tebe vyskočilo?
Chase: Jo, byl to obrovský rozdíl. Jak jsem říkal, sud 15 měl extrémně výraznou chuť. Asi byla trochu drsnější. O šestnáctce moc říct nedokážu, vlastně nevíme, proč se nedostala mezi finální dva sudy. Vybrali jsme číslo 17 a 19 a tam byl velký rozdíl. Connorův má výraznější chuť. Ten má sud číslo 17. Je výraznější, ale hladká. Moje je extrémně hladká, méně výrazná než 17, ale zamiloval jsem si ji. Měl jsem pocit, že bych tam mohl sedět a usrkávat ji celý den. Což nevím, jak by se mnou dopadlo. Ale jo, ten rozdíl v chuti byl obrovský. Každá byla úplně jinak hladká, číslo 15 ve srovnání s číslem 19, které jsem si nakonec vzal – měly k sobě hodně daleko, asi tím, kde ve skladu zrály a všechno to ostatní. Ale byl to super zážitek a naučil mě pít whisky jiným stylem, tak jak ji piju teď. Ten sud mi stojí doma. Chystáme se dávat sudy i na jeviště, trochu navodit atmosféru posezení, protože jsme začínali v barech. Občas i teď uděláme turné po barech. Snažíme se jednou ročně projet co nejvíc míst, kde jsme začínali, taky proto, že jsme tam uspěli dřív, než nás hráli v rádiu. My jsme prostě v jednom kuse hráli, hráli a hráli, pořád jsme jezdili a to hodně lidí nedělá. Podle mě to tak bylo lepší. Takže se teď pokoušíme postavit jeviště tak, aby připomínalo dávné slavné dny v začátcích mé kariéry – no, snad máme skutečně slavné dny ještě před sebou –, ale myslím dobu, kdy jsme jezdili sprinterem, dodávkou nebo pickupem po barech. Chceme takhle postavit scénu, no a whiskey Jack Daniel's v tom hraje velkou roli.
Lucas: Ale pro fanoušky, kteří tam budou sedět – možná není nejlepší nápad, aby vám nosili panáky celý večer, možná jen část…
Chase: Na pódium?
Lucas: Na pódium.
Chase: Bože, no to je hrůza. O tom jsem mluvil před chvílí. Mám pocit, že si každý musí říkat: „Aha, támhle je Chase, asi je nalitej.“ Tak to není. Jak jsem řekl, myslím, že dnes piju jiným stylem. Rád jen tak usrkávám, hlavně z toho sudu, co jsem si koupil. Ale když mi někdo přinese panáka na jeviště, tak ho obvykle odmítnu. My si rádi dáme po hraní, ale během koncertu chci lidem dát tu nejlepší show, jaká jde, a to znamená, že chci mít kontrolu nad tím, co piju, a ne aby to určoval někdo jiný.
Lucas: Řekni něco o zkratce „HDEU“. Co pro tebe znamená a co tím právě teď říkáš světu?
Chase: To mám každý večer napsané na kšiltovce. Je to na merchi, co prodáváme. Pro mě to má důležitý význam, znamená to „Head Down Eyes Up“ čili skloň hlavu, dívej se vpřed a jdi dál. To je naše heslo nebo spíš mantra a pro mě je to… To se musím vrátit zpět. Tohle je konkrétní příklad mého současného života. My jsme ustoupili zpět, vystoupili z nahrávací smlouvy, přišli na to, kde jsou problémy, a začali je řešit. Řešíme základ toho všeho, jsme na úpatí hory, na jejímž vrcholu jsme stáli předtím. Takže ono je to trochu frustrující, sejít do dalšího údolí, ale jsme teď v základním táboře a dali jsme si svoje věci do pořádku. Máme společný plán. A teď vyrazíme. Každý, kdo byl ve vysokých horách, ví, že to chvíli trvá. Viděl jsem dokumenty o Meru, Everestu, všech těchto horách. Chci tím říct, že lezení na hory lidi ničí – umělce ničí lezení na hory v hudbě. Takže tohle pro mě znamená heslo „Head Down, Eyes Up“. Nejde o to, dostat se na vrcholek, není to o tom, poslouchat všechny ty lidi, co na tebe řvou, že to nedokážeš. Není to ani o tom, poslouchat všechny ty lidi, co ti tvrdí, že to dokážeš. Jde o to, soustředit se na každý krok na té cestě. Takže jaké kroky teď čekají mě? Vezměme si „Three Chords and the Truth“. To je náš další krok. Právě jsme „Three Chords and the Truth“ vydali, tak teď to s ní pojďme rozdrtit. Dělat rozhovory v rádiu, zařídit, aby se hrála co nejvíc, protože víme, že to je další krok k tomu, abychom hráli větší sály, víc lidem. Další krok bude dostat se co nejvýš. Další pak bude dostat „Eyes on You“ co nejvýš a pak se zastavíme a zhodnotíme to. Ale když se zaměříš na tamto, tak se na mě podíváš a řekneš si, wow, tohle je něco jiného. My jsme na vrcholu hory – nesnažíme se na něj vylézt. Tak o tom to heslo „Head Down, Eyes Up“ je: udržet si mentalitu lva. Půjdeme tady doleva nebo doprava, je mi jedno, co se děje za námi nebo před námi. Nezajímá mě, co se děje, ale přímo před sebou máme tu mentalitu lva a nezastavíme se, rozhodně ne, dokud nedokončíme ten další krok.
Lucas: Jaká je adresa stránek, kde si lidi mohou koupit vaše věci?
Chase: headdowneyesup.com
Lucas: No vida. Tohle je trochu obecnější nápad, ale možná bychom mohli skončit tím, co si myslíš, že country hudba v současnosti dělá dobře. A kde se jí moc nedaří?
Chase: Co dnes dělá dobře? Toho je dnes hodně. Divné na tom je, že spoustě umělců se dneska předhazuje, že se lidem nelíbí, co dělají, že country ničí. To slýchám hodně. Já před tím neuhýbám. Myslím, že je to zajímavé, protože pořád slýcháme, že country music je v háji. Že už není, co bývala. Ona už nikdy nebude, co bývala. Nikdy nebyla taková, jaká byla deset patnáct let předtím nebo deset patnáct let ještě předtím. Takže podle mě to nejlepší, co country music právě teď dělá, je, že tohle ignoruje, mám-li být upřímný. A ono je těžké to ignorovat – kdesi hluboko v mysli se to drží. To nejlepší, co může umělec udělat, je přiznat to. Jaký z toho mám pocit? No, štve mě to. Co obvykle udělám, když se mi to stane? Dělám to tak ještě víc. Takže myslím, že to nejlepší, co může country music právě teď udělat, je ignorovat to i dál a využít to jako motor a vyrůst na tom. Mysli si, že jsem blázen, ale já věřím, že country music je na tom teď nejlíp za hodně dlouhou dobu. Takže bychom v tom měli pokračovat. Trochu pokulhává v něčem, co začalo před pár lety, co bych nazval „holka v káře a skvělej večer“. To je super, to je country hudba, ale prostě si myslím, že to si musí každý muzikant přebrat sám. Přijít na to, jak tohle říct jinak, nebo najít lepší způsob, jak to říct. Pro mě to znamená nepsat pořád o tom samém. A teď mluvím hlavně k sobě, protože nemám kontrolu nad něčím, co dělá někdo jiný, ale snažím se to takhle dělat nebo hledat jiné způsoby, jak říct to samé, anebo přijít na něco jiného, co bych chtěl říct.
Lucas: Chasi Rici, hodně štěstí na dalších cestách! Díky, že jsi přišel sem za námi do podcastu Around the Barrel.
Chase: Vážím si toho. Dneska ráno jsem na své farmě lovil krocany, tak se k tomu zase vrátím.
Lucas: Dej si za nás trošku whisky Single Barrel.
Chase: To se ví.
Lucas: Okolo sudu je oficiální podcast palírny Jack Daniel’s. Sledujte náš podcast na webu na JackDaniels.com/podcast. Pokud se vám líbí, přihlaste se k odběru, ohodnoťte jej a napište recenzi na Apple Podcasts nebo kamkoli, kde posloucháte pořady na vyžádání. Vždy mějte na paměti, abyste si skvělý podcast a skvělou whiskey užívali zodpovědně. Přidejte se k nám zase příště.
Chase se s moderátorem Lucasem Hendricksonem podělí také o příběh o tom, jak ho nečekaná návštěva palírny Jack Daniel's přivedla k nákupu vlastního sudu Jack Daniel's Single Barrel a jak se jeho láska k této značce projevuje v jeho písních jako „Jack Daniel's Showed Up“ a „Jack Daniel's and Jesus“ – což ho mimo jiné přivedlo k tomu, aby whisky Jack Daniel's uvedl mezi autory na svém nejnovějším albu Lambs & Lions.
Další informace o Chaseovi naleznete na https://chaserice.com/ a na domovské stránce našeho podcastu, kde najdete i další díly. Přihlaste se k odběru pořadu Jack Daniel's Around the Barrel na Apple Podcasts nebo kdekoliv jinde, kde posloucháte pořady na vyžádání.